Čas skřítků

Možná se setmělo, možná je noc,
kdo ví, kdo z nás ještě dočká se rána,
já sedím u tebe, já mám tu moc,
hlídat tvé sny, v nichž volnost je dána.

Možná se bojíme, to když je tma,
plamínek zahřeje, když samota zebe,
já jsem ten, kdo všechny bolesti zná,
cítíš mě, držím tě za ruku, jsem vedle tebe.

Možná se stýská nám po těch, co odešli,
možná nás bolí, když pláčeme sami,
v dlaních, kam tečou tvé slzy mě ucítíš,
v polštářích, kam ráda utíkáš, pod peřinami.

Možná jen máme strach usnout a snít,
možná tě něco jen hrozně moc bolí,
dnešní noc přinese konečně klid,
trápení skončí, ať trápíš se pro cokoli.

Možná, že přišel čas naposled zašeptat
modlitbu, kterou nás učila máma,
nemůžeš zůstat tu jenom tak stát,
neboj se, sedím ti u nohou, nezemřeš sama.

Možná to ticho je horší, než pláč,
možná, že pravda jen trochu víc váží,
pustím tvou ruku, volnost ať máš,
utíkej, na cestě nic už ti nepřekáží.

Možná, že přišel čas zhasnout a jít,
poslední věta a příběh je celý,
poslední přání, už není co chtít,
snad jenom řekli jsme všechno, co jsme říct chtěli.

Možná se setmělo, možná je noc,
možná se setmělo, možná je noc,
možná se setmělo, možná je noc…