Řeka

Dnes v noci jsem se navždy ztratil v hlubině tvých očí,
snažím se marně chytit stébla a hlava se mi točí,
vím, že se nikdy nestane, co na nás v hloubi duše čeká,
však navždy mými prameny už teče tvoje řeka.

Chtěl bych se nechat unášet vodou, co máš v dlaních,
přivinout si tě k sobě, blíž, dotknout se rtů a líbat rosu, co máš na nich,
chtěl bych se v tobě topit dál - já vím, že se to nesmí,
každý už máme pramen svůj a chráníme se cizími pěstmi.

Dnes v noci jsem se navždy ztratil v krajině tvé tváře,
jednou se jizva zahojí, ale teď mi duši páře,
ze všeho, co si nepřeju, ať jedno je mi přáno,
na chvilku zavřít oči, už aby zase bylo ráno.

Chci spát a snít o tom, co se nedá,
spát a snít, ta krajina v mých snech je čím dál více bledá,
říct, co chci říct, a k tobě ruce vzpínat
mám trochu strach, snažím se zapomínat.

Každé nové ráno tvoje oči i stopu ztratím,
však ve snu najdu si tě zas a zas se k tobě vrátím…