Šeříky

Jen ticho a prázdno opuštěných dlaní,
u nohou udusaná hlína, šeříky na ní,
jen další z příběhů, vzpomínky ztracené
pohřbili do hrobu, kdo si zítra vzpomene?
Jen další prázdné slovo na kameni,
jen další jméno, co bylo a už není,
dneska jdou s tebou v slzách na cestě z kostela,
kdo zítra vzpomene si, komu patří ta malá hrstka popela?

Rf: Šeříky do dlaní, dlaně do klína,
ruce sepjaté v tiché modlitbě, ústa šeptají, takhle se vzpomíná,
tělo plamenům, popel do hlíny,
duše andělům, tichá vzpomínka, na hrob květiny.

Jen ticho a prázdno prožitých roků,
kolik jen neznámých jmen stálo po tvém boku?
Kde zůstal ten náš Bůh a co je vlastně víra?
Tou se teď ukájíme, že smrt si nevybírá,
že ještě je čas začínat stále znova,
že jednou v činy přetavíme naše slova,
že ještě vede víc, než jedna cesta k cíli,
že všechny naše sny jsme ještě nepohřbili.

Rf: Šeříky do dlaní...

Proč bylo méně vzestupů, než pádů,
kdy zmeškal jsem chvíli, kdy opustit řadu?
To duše za nocí, tiše se rozkládá
a ráno s úsměvem a zpátky do stáda
a potom za večerů domů nás to žene,
své jméno potají tesáme do kamene
když chybí naděje a není zbytí ani,
pak zbývá života tak na poslední přání.

Rf: Šeříky do dlaní...

Jen ticho a prázdno vlastní minulosti,
šeříky do dlaní a dlaně plné zlosti,
až jednou zjistíme, že naše tělo nedýchá,
kdo sepne ruce za nás v modlitbě do ticha?
Až jednou naposled vystoupíš na jeviště,
jen s lehkou úklonou, třeba někdy příště,
před prázdným hledištěm dech se ti krátí,
je konec příběhu, je ticho, nikdo netleská ti.