Když město hoří...

Když město hoří, lidé v hrůze křičí,
zbude toho málo, co živel neponičí,
pozlátka odplaví a pod nánosy hlíny
ukáže nám naše vlastní dno a kolik je v něm špíny.

Možná jen strachu se tomu člověk směje,
možná, že máme rádi ty chvíle beznaděje,
když mezi tonoucími člověk mlčky pluje,
proč pohled na smrt nás tolik fascinuje?

Z obrazů smrti pro strach uděláno máme,
pohledu do očí se ale radši vyhýbáme,
vrýváme do paměti výkřiky a vzlyky,
chcem‘ zachytit tu zoufalost, zachytit ty okamžiky zkázy.

Pod závoj smrti často rádi nahlížíme,
že ta hranice je tenká, to sakra dobře víme,
je toho málo, co člověka tolik baví,
koukat na utrpení, dívat se na popravy.

Rádi se hájíme, že tak to přece není,
těžko si přiznat, že jsme vlastně jenom vyděšení,
ze smrti, z umírání, z toho, co nás mrzí,
a tak se smějeme a na doma si necháváme slzy.

To všechno se nám vrátí, až si stoupnem‘ zády,
až smrt si prvně sáhne do naší vlastní řady,
až potom zjistíme, jak málo je to k smíchu,
když kolem stojí přihlížející dav ve zúčastněném tichu.

Až jednou přijde čas, až váhu ztratí slova,
zemřeme sami, nikdo v náručí nás nepochová,
jen zšedlým prostěradlem přikryjí nám hlavu
a bude zúčastněné ticho v přihlížejícím davu.