Monolog

Během války v Koreji se nejmenovaný reportér zeptal vojáka, bojujícího na frontě, co by si přál, kdyby mu Bůh mohl dát jednu jakoukoli věc. Voják odpověděl: „Bože, dej mi další den…“

Ležíme uprostřed zákopu, hnědá je tráva,
mrznou nám na nohách prsty a pálí nás dech,
s každým z nás, co se tu válíme, strach trochu mává,
jen ještě zítřek mít, ať dneska nemáme pech.

Necháme kolovat poslední flašku, co máme,
poslední cigáro, na víc už nezbude čas,
slyšíš to prasknutí? – to jenom chleba se láme,
a když ho nezlomíš jim, tak zloměj ti vaz!

Na tomhle kole teď míry svý štěstěny zkusíš,
dostaneš odznáčky, kalhoty, boty a pleš,
když tě sem brali, tak řekli, že bojovat musíš,
proč jen ti někdo teď tvrdí, že bojovat chceš?!

Málokdo řekl by jaká je od pravdy dálka,
tři a tři mrtví, to není vždy nezbytně šest,
když se jich zeptáš, tak řeknou: „Je zločin ta válka.“
Ale nikdo už neříká jaký a pro koho trest.

O tom, co není a nebude, často se zdává,
dokud jsi na frontě, tak nikdy neříkej „hop“,
i když tě neznají, tahle věc váhu ti dává,
každej z nás, co tu jsme, má jistej aspoň ten hrob.

V téhle hře prohrává ten, co ti do očí vidí,
neptat se, zabíjet, s tímhle se učíme žít,
možná si někdo z nás všimne, že střílíme lidi,
chcem´ to jen dodělat, ožrat se a mít už klid.

Ležíme uprostřed zákopu, rudá je tráva,
mrznou nám na rukách prsty a chybí nám dech,
s každým z nás, co se tu modlíme, zimnice mává,
jen ještě chvilku mít, jen ještě zítřek nám nech…