Po ránu

Pár kapek rosy z nebe padá,
tvář skryješ do vlasů, déšť nemáš ráda,
jak malé klubíčko přede mnou tiše stojíš,
v tvých očích maličko se mě i deště bojíš.

Když rukou odhalím, kdo ve vlasech se skrývá,
z dvou hnědých korálků se nebojácně dívá
jen malé koťátko, co v klubíčku se skrylo,
nesměle poznáváš, že u mě je ti milo.

Ve vlasech přístřeší teď moje ruka hledá,
tvé tělo do dlaní však polapit se nedá,
a jako koťátko, co sluníčko už tuší
do trávy uleháš a srdíčko ti buší.

V malinkých kapičkách já hledám tvoje tělo,
tam někde pod rosou by ukrývat se mělo,
v nesmělých dotecích se ruce proplétají,
jako dva milenci, co o krok blíž jsou ráji.

Když v trávě pod rosou tvé tělo moje vítá,
smutně se usměješ: „Podívej, už svítá…“
Jen v blátě pod trávou si svoji ruku třísním,
dnes oči otvírám, však zítra si tě zase vysním…