Podzim

Déšť bubnuje na parapety, za okny šero až u srdce to svírá,
listí zežloutlo a opadaly květy, ruce chvějí se, i když se zatím neumírá,
je podzim, trochu dřív se stmívá, podivné ticho, jen v krbu oheň hučí,
je podzim, ty jsi voda živá a ten podzim mi tě přines do náručí.

Déšť tiše hladí okenice, prsty zebou, na skle nechávají stopy,
má přání, bělostné pohlednice, posílám do tmy, snad se v tom dešti neutopí,
je podzim, symfonie šedi, na duši chladno, pláči se jenom těžko brání,
je podzim a ty jsi odpovědí na všechny otázky, na všechna moje přání.

Déšť vyťukává melodie, tvůj stín mi šeptá, že jsi tady,
je ticho, to jenom srdce bije, že jsi tu se mnou, že jsi dnes moje bez výhrady,
je podzim, déšť nám připomíná naši samotu, že každý máme stíny svoje,
je podzim a jako naše vina podzim nás objal a zavřel spolu do pokoje.

Mé prsty kreslí na tvá záda, voda nás objala, my objali jsme sebe,
listí zežloutlo, ale tvá krása neuvadá, skryju tě do dlaní, jak mraky noční nebe,
jsi podzim, jsi jako čistá voda a čas se zas neúprosně krátí,
jsi podzim, co mi ruku podá a já se navždy do podzimu ztratím.