Růže

Utrh‘ jsem růži na cestě domů, kvetla v trávě u silnice,
já za ty roky květin viděl na tisíce,
proč právě tuto růži teď držím ve své dlani?

Okvětní lístky rozložím na polštář a přitisknu si k tváři
růži, co vedle mě teď leží na polštáři,
šeptáme do ticha svá nevyřčená přání.

Rf: Nechme si přání aspoň jedno nesplněno,
jsem, pane, růže, tak proč chcete vědět jméno,
ač zvána jinak, já budu stále stejně sladká,
šetřete slovy, vždyť noc je tolik krátká.
Do tmy zaznívá modlitba Venušina,
tak se mě neptejte, já nebudu pak jiná,
mějte mě celou, až ráno sny nám zmaří
budu vzpomínkou, zůstanu růží na polštáři.

Květy a trny, jak růže pohladí, tak do srdce tě bodne,
jsem na tahu, jsem v situaci bezvýchodné,
prohrát se bojím, když zvítězím, tak nevyhraji.

Trny a ostny pod kůži zanoří a krev nás navždy spojí,
rány se zacelí, však jizvy nezahojí,
jsi jako propast a já stojím na okraji.

Rf: Nechme si přání aspoň jedno nesplněno...

Utrh‘ jsem růži a stojím najednou na samém konci cesty,
je to jen bolest nebo je to vlastně štěstí?
jediná noc, víc nemůžete dát.

Tak skládám zbraně, podmínky příměří já nekladu si žádné,
když růži spoutáš, její květ do rána zvadne,
zavírám oči, jste volná...

Rf: Nechme si přání aspoň jedno nesplněno...

Nechme si přání na příště, co nikdy nenastane,
vy jste růži utrhnul, tak vemte si mě, pane,
dnes v noci vaší růží jsem, dnes v noci všechno smíte,
zítra budu jméno mít, co vy se nikdy nedovíte,
zítra budu vzpomínkou, budu jizvou na těle,
ta jizva občas zabolí po noci probdělé,
zítra budu jenom růží, co jste ztratil cestou domů,
slova zašeptaná do tmy: „Srdce dal jsem, ale komu?...“