Uspávanka

Zapadá slunko, zavřeme víčka,
poslední paprsky hladí nám líčka,
v polštáři z peří najdeme spaní,
dřív, než nás probudí písnička ranní.

Na polštář z peří složíme hlavu,
ze zoubků omyjem‘ večerní stravu,
v dekách se choulíme, není nám zima,
/: v postýlce nakonec vždycky je prima. :/

Když se ti stýská, zakřičíš: „Kde šte?“
Táta ti před spaním pohádku „přešte“,
o našich maminkách budeme snít,
svou malou ručičku v její zas mít.

O světě velkých si necháme zdát,
možná i trošičku budem‘ se bát,
tvá modrá očička zpod deky zahlídla,
/: že kolem postýlky obchází strašidla. :/

Deku dáš přes hlavu, představa zmizí.
Co jen tu chtěla ta potvůrka cizí?
Kam asi zmizela a proč tu straší?
V noci se strašení vždycky hůř snáší.

Uprostřed cestičky v zemi snů jdeme,
na malou chviličku smíme, co chceme,
dřív, než nás probudí maminky ráno
/: přát si, co přejem‘ si, bude nám přáno. :/

Vysvitlo slunko, zas protáhnem‘ tělo,
komu by z postýlky vylézt se chtělo?
Očička pálí, jó, to jsme se prospali,
/: večer jdem‘ brzy spát – nebudem‘ ospalí… :/